Slovenský multikultúrny festival Bažant Pohoda bol britským hudobným serverom DMC Update zaradený medzi najlepšie svetové festivaly. Do Top 60 festivalov sa dostal spolu s takými zvučnými menami ako Glastonbury, Roskilde či T in the Prak. Jeho kvalitu tento rok ocenili aj návštevníci – deň pred začiatkom festivalu oznámil Ticketportal, že v predaji je posledných 922 lístkov.
Sny, těmi to všechno začíná. Všichni máme sny. Jeden nebo deset – na tom přeci nezáleží. Důležité je si najít čas, abychom si je mohli splnit.
Často se mě, vzláště kamarádky, ptají na to, co mě láká na putování s batohem, stanování, horolezectví. Nemohou pochopit, že právě v horách jsem sama sebou.
Zvoní budík. Vstáváme. Celá "buňka" pod Elbrusem se probouzí. Je jasná chladná noc.
Venku mrzne. Teplo mi opravdu není. Oblékám se. V horách je každá chyba krutě potrestána, proto zvažuji, co si obléknout. Spodní prádlo, košilku, podvlíkačky, funkční triko, punčochy, triko s dlouhým rukávem, svetr, oteplováky, šátek, čepici, bundu, rukavice, návleky a nakonec nesmíme zapomenout na zimní boty. Vycházíme ven z plechového válce, který slouží jako hotel pro turisty, kteří chtějí pod dominantou celého Ruska prožít něco netradičního. Pořádná snídaně tvoří základ každého výletu. Doplňuje potřebnou energii a tělo se díky ní dokáže poprat s vyšší zátěží.
Chvíli přemýšlíme o strategii. Do batohu balíme svačinu, lékárničku, cepín a termosku s horkým čajem. Je čas. Vyrážíme. Rozsvítíme čelovky, upravíme trekové hole na míru a můžeme vyrazit.
Je jedna hodina ráno. Jdeme po vyznačené cestě nahoru. Cesta příjemně utíká. Během 45 minut jsme u Pjuritu 11. V stanovém městečku, kde kdysi stál jeden z nejvýše položených horských hotelů.
V dálce vidíme dvě bludičky. Ostatní teprve vstávají. Máme krásné počasí a proto pomalu stoupáme vzhůru. Pod nohami křupe tenká vrstva ledu. Obouváme mačky. Osté hroty, které chrání před sklouznutím a upadnutím. Začíná foukat. Je průzračná noc, ale teplota klesá. Jsme výš.
Poprvé cítím, že něco není v pořádku.Vítr přidává na síle. I přes palcové rukavice mě začínají studit konečky prstů. Nejvíc mě mrznou nohy. Po 3 hodinách chůze si poprvé pohrávám s myšlenkou, se vrátit. Na chvíli se zastavím. Dívám se do kraje, kde pomalu začíná svítat.
Stanové městečko "Pjurit 11" bylo již poloprázdné. Poslední bludičky zavíraly stany a připravovaly se na cestu k vrcholu. Těsně pod traverzem k sedlu jsem pocítila zvláštní únavu. Došlo k momentu, kterého jsem se obávala. Musela jsem zvolit taktiku 40 kroků vpřed a pak se zastavit. Bohužel jsem krokový interval stále snižovala. Po 45 minutách trápení mě došli kluci. Vašek se mnou zůstal a ostatní pomalu pokračovali vzhůru. Vyšlapaná cestička se pomalu stávala jedním velkým mraveništěm. Někteří se vzdali svých snů a pomalu se začali vracet. Stále jsem chtěla jít dál. V prvopočátku mě nenapadlo, že bych mohla i já zažít výškovou nemoc. Nepřípouštěla jsem si to....Viděla jsem sedlo a cítila pocit nadšení. Vždyť už jsem byla ve výšce 5.000 m. Sluníčko pomalu lízalo hranu východního vrcholu. Ještě pár kroků a bude teplo. Krásný slunečný den měl přijít každým okamžikem. V sedle jsem se zastavila. Bylo mi zle. Pokud udělám 15 kroků a zastavím se a tempo zopakuju, pak půjdeme nahoru. Přestože připadala stále silněji v úvahu myšlenka návratu. Teplé sluneční paprsky pokryly západní vrchol Elbrusu. Nyní mi zbývá už jen 350 metrů na vrchol.
Už jen pár metrů a rovinka..Obávaná vysokohorská nemoc mě dostihla. V momentě, kdy už jsem doufala, že mi bude líp, přišla spásná myšlenka mi nabídnout kousek čokolády. Snídaně, která mě měla zásobovat energií se v momentě stala mým nepřítelem. Pamatuji si moment kdy klečím, v puse cítím chuť žaludečních šťáv a Vašek mě balí do hřejivé fólie. Chvíli čekáme, než se mi udělá lépe, a poté pomalu sestupujeme. Vašek mi pomůže sejít do sedla a zde čekáme na první naší skupinku, která se bude vracet z výstupu do tábořiště. Soňa a Verča mě berou pod svá ochranná křídla a pomalu se mnou vracejí. Zkouším sníst hroznový cukr. Tělo si však nedokáže s přísunem energie poradit. Jediné co žaludek přijímá je Cola. Je slunečný den. Boty se začínají v rozměklém sněhu bořit. Potkáváme dva Slováky, kteří stoupají vzhůru. Během chvíle již jejich kroky směřují společně s našimi. Přiznám se, že jsem v horách našla zachránce. Snesli mě v náručí až k "ratraku", který mě odvezl do tábořiště.
Jednou se na Elbrus vrátím a splním si sen.... ne letos, ne příští rok, ale za dva roky bych chtěla výstup zopakovat. Přemýšelela jsem a došla k závěru, že změním strategii výstupu a konečně na nejvyšší hoře Evropy si snad splním sen...... "uplácám" sněhuláka.=)
Podporovat zaměstnanost nebo pomáhat sociálně slabým rodinám a jedincům? V dnešní době není dostatek peněz na vše, tedy stát si musí vybrat, koho bude podporovat. Ale jak se rozhodnout? Samozřejmě, že jak pro podporu zaměstnanosti, tak pro podporu sociálně slabým je mnoho argumentu, ale přeci jen některé mají vetší vyznám než ty ostatní.
Konference archologie nových medií (3.-5.12.), která se konala po záštitou Reset festivalu, což je festival digitální kultury, kam se sjíždí umělci i teoretici z celého světa, aby buď představovali/ukazovali/vystavovali/performovali, či polemizovali nad problémy jednotlivých odvětvích, problém digitalizace filmového pásu, či problém výše zmíněné archeologii médií.
Vietnam. Země, která pro mě ještě před dvěma lety představovala velkou neznámou, kterou bych neuměl ani přibližně lokalizovat na mapě a o níž bych nedokázal říci nic, kromě toho, že se tam nejspíš pěstuje rýže. A v neposlední řadě jsem ani nečekal, že bych do ní někdy zavítal. Nakonec se tak stalo letos koncem září, kdy jsem byl pozván mou přítelkyní Trang, která z této země pochází a jela se tam zbavit stesku po rodině a přátelích, jelikož tu žila až do 18 let a většinu známých má stále zde.
Island, země kontrastů, země, kde jsem strávil čtyři měsíce svého studentského života. Bylo 31. 10. 2009, den odjezdu z Reykjavíku za dobrodružstvím na východ podél jižního pobřeží. Místo setkání – kolej Höfdi, kde bydlela většina účastníků zájezdu. Předpokládaný odjezd v 9:00, skutečný odjezd kolem dvanácté hodiny. Půjčovna aut selhala a trvalo jim tři hodiny, než dodali slibovaná auta. Čas jsme si zkrátili sledováním filmu, někteří raději dospávali následky minulé divoké noci.
Geocaching je bezvadná zábava. Pokud snad tuto hru neznáte, pokusím se v úvodu tohoto textu nejdřív vysvětlit, oč se jedná: Jde o hledání ukrytého "pokladu" (tzv. geocache) s pomocí GPS satelitní navigace. Poklad má podobu krabičky, kterou někdo dovedně ukryje v přírodě, ve městě – prostě kdekoliv – a zaměří místo kde je ukryta. Její popis, přesnou polohu a další náležitosti pak zveřejní na webu geocaching.com. Vaším úkolem je pak s pomocí tohoto popisu a vlastního GPS přístroje geocache najít. Nálezce zapíše svůj nález do sešitu umístěného v geocahce a následně zaznamená svůj nález na uvedeném webu. Obvykle se pro ukrytí volí zajímavá historická, architektonická, přírodní a jiná místa a není se tedy co divit, že si hra jen v České republice našla tisíce příznivců. Po celém světě se pak jedná o statisíce hráčů, kteří denně zakládají a nacházejí stovky nových geocache.
Jelikož jsou Čechy, Morava a Slezko poměrně malým územním celkem, začínají při počtu zhruba deseti tisíc existujících "pokladů" docházet autorům tato zajímavá místa a tak vymýšlí jiné důvody proč svoji krabičku ukrýt. Nejnovějším trendem je zakládání geocache tak, aby jejich souřadnice po spojení na mapě tvořily obrazec. Takovouto sérií je i 33 ukrytých geocache v okolí jihočeské Třeboně nazvaných Třeboňský kapr, které tvoří na mapě obrazec této ryby. A právě k jejich nalezení se počátkem letošního října odhodlala skupinka lovců, jejímž jsem byl členem.
Během cesty na Let i troll se vždy ztratím. Pardubický kraj se svým charakteristickým rovným rázem krajiny je doslova bermudským trojúhelníkem. Nikdy nevíte, kam máte jet, ani směr. Tento víkend navíc mělo pršet. Hodně pršet. Mluvilo se o tom v rádiu, televizi, titulky na internetu toho bylo plné. Schovejte se, nikam nechoďte, bude pršet, jako už dlouho ne. Takže bez mapy, v polozataženém počasí jsme dlouho hledali onu pískovnu, kde to všechno dnešní večer má začít. Ne že bychom již už loni a předloni úspěšně nenašli, ale hledání se již stalo rituálem.
Vybaveni pláštěnkami, gumáky, plachtami, deštníky, žabkami, nepromokavými bundami a dostatečným množstvím látek zprostředkovávající zábavu jsme nakonec dorazili do lesa, kde už první tisícovky návštěvníků bojovali posilněni čímkoliv, čím chcete, s postavením stanů, dočasných příbytků pod stromy. Oproti loňským ročníkům stanová městečka dostala díky očekávanému počasí poměrně bizarní vzhled. Každý svou vlastní cestou hledal co nejlepší způsob, jak se v případně naplnění očekávaných bouří skryje před matkou přírodou. Plachty natažené přes otevřené kufry aut, rádoby pivní stánky, velké košíkářské stany mě ačkoliv jsem měla gumáky a pláštěnku, vyděsili. 6000 lidí se připravovali na katastrofu.
Odpoledne ale vypadalo v celku poklidně. Bylo teplo, sem tam svítilo sluníčko, až jsme nabyli dojmu, že snad ani pršet nebude. Přesto jsme do areálu festivalu vyrazili vybaveni. Dobře jsme udělali.
Stage byly rozestavěny stejně jako v loni. Jedna velká, na které oba večery měli vystoupit největší a nejpopulárnější jména evropského drumm and basu, jedna menší Take kontrol stage, kde hudba již neměla být tak stravitelná, ale měly se hrát tvrdší, rovnější a celkově alternativnější rytmy a beaty než na stagi hlavní. Malá wakata jako vždy nachystaná na menší počet lidí, kteří si spíše chtějí odpočinout. Pořadatelé festivalu hlásali, jak bude hlavní stage zastřešena s kapacitou 2000lidí. Už od pohledu kapacita pod střechou byla nedostatečná. Přemrštěná dekorace stage v podobě obřího stříbrného letadla zabírala více než polovinu místa v hledišti. Krom toho, že působila šokujícím dojmem, hlavní nevýhodou, kterou bych zmínila, bylo vysazení djs přibližně 3-4 metry nad samotný dav. Kontakt s djem je potom minimální a celkově vystoupení potom nabírá charakteru spíše masového koncertu. Což je ale důležité zmínit. Během tří ročníků Let i trollu se počet návštěvníků navýšil z nějakých 2000 téměř čtyřnásobně. Masovost akce je nevyhnutelná.
Party se rozjížděla. Lidí přibývalo, u stánků s občerstvením a alkoholem se začalo kupit velké množství lidí, stmívalo se a na obloze se při soumraku začali objevovat první výhružně se tvářící těžké mraky. A vedro. Bylo nesnesitelné vedro. Navlečena v pláštěnce, se svetrem v podpaží a gumáky na nohou jsem skoro nadávala. Pro prostudování line-upu bylo jasné, že drtivou většinu pátečního večera strávíme na Take kontrol stagi. Hlavní stage už teď byla přelidněná. Spousta mladých lidí, mnohem mladších než jsme byli my se s pocitem, že zažijí tady a teď ten pravý underground s velkým množstvím alkoholu, drog a tvrdé hudby, mačkali jako ovečky v prostoru před djem. Odhadem jich mohlo být k třem tisícům. Popravdě se mi zastesklo po malých koncertech a akcích, kde návštěvnost dosahuje maximálně 500 lidí, zato atmosféra na těchto typech party bývá nezapomenutelná. Ale i pohled na dav v průměru 20letých lidí, z nichž někteří již měli přebráno v tak brzkou hodinu, je pohled taktéž nezapomenutelný. Lidí stále přibývalo. Začala jsem pozorovat, že areál není až tak velký a že pravděpodobně v okamžiku, kdy začne pršet, bude velký problém se před deštěm schovat. Naštěstí Take control je v podstatě stan, takže ukrýt se tam, ještě před tím, než začne pršet, se zdálo jako prozíravý krok.
Během několika hodin odehrál Brooklyn, po něm Koogi a uprostřed noci nastoupil Calibre. Aniž bych to zpozorovala, venku mezitím začalo pršet, a stan se rychle plnil lidmi. Ale ať už venku bylo jakkoliv atmosféra na Take cotrol nabírala na síle. Dunění basů, které vám vibrují skrz naskrz celým tělem tak, že se někdy nemůžete ani nadechnout, rychlost s jakou se hýbete, graduje a s tím i stoupá teplota uvnitř. Někdy kolem jedné ráno bylo pod střechou k nehnutí. Zpocená nebo mokrá těla od deště se vás bezprostředně dotýkají. Přibývá také množství zkonzumovaného alkoholu a u mnoha návštěvníku je patrné, že také s konzumací drog neváhali. Jejich příliš energické pohyby, rozšířené zornice, zpocená těla a vyschlá ústa mluví sami za sebe. ŘEV, který se ozývá při nástupu nových skladeb je ohlušující. A teplota stále stoupá.
Za několik hodin ve stanu už nebylo zbytí, příroda si žádá své a tak hurá ven na záchod. Obléci pláštěku a prorvat se davem až východu. Situace, kterou jsem spatřila u východu, mě konsternovala. Z nebes padalo tolik vody, že nebylo vidět na krok. Na místě volného prostoru mezi stánky a stagemi se teď valila řeka vody, sem a tam pobíhalo neuvěřitelné množství lidí, více nebo méně promáčených. Pán bůh se rozhodl, že na nás obrátí kýbl a evidentně s tím nechtěl přestat. Nebyl čas na hledání legendárních Toi Toi. Proběhnout vodou se ukázalo v zápětí jako nemalý problém. Uvízla jsem v polovině a tak tak, že mi voda netekla přímo do gumových bot. Proud mě strhával a déšť snad s každou vteřinou sílící mi už během prvních třiceti vteřin naprosto promáčel kalhoty. Vzdala jsem snahu zůstat alespoň z části suchá a utíkala vykonat to, co mě donutilo vyjít ze stanu. Ale ať už byla nepřízeň počasí jakákoliv na kvalitu hrané hudby a na náladu večera to nemělo pramalý vliv. Naopak. Jakoby všechno nabralo zcela jinou tvář. Při snaze koupit si jedno pivo jsem musela projít louží hlubokou cca 40cm, lidé padali do vody, všichni byli špinaví jako kdyby se celou noc váleli v blátě.
Bláto, to se nakonec ukázalo mnohem větším problémem než pouhá voda. Lesní půda velké množství vody nasákla a nad ránem, kdy přestávalo pršet, se z podloží stal jeden velký mokrý, páchnoucí a lepivý marast. Na mnoha místech nebylo možné projít, protože bahno se semklo kolem noh a jako přísavky drželo vaši obuv. Několik lidí o boty přišlo. Ale nakonec to byla docela sranda. Co tou dobou dělali organizátoři festivalu je tajemstvím, ale vypadlo to, jakoby zalezli někam do sucha a nechali to ladem skladem. V celku se dá říci, že areál na takové překvapení nebyl připraven.
Nad ránem jsme navštívili hlavní stage. Hudba byla výborná, atmosféra jakbysmet. Některá individua už vzdala jakoukoliv snahu vyhnout se důsledkům tak rozsáhlé bouřky a bez bot a bez oblečení se doslova váleli v bahně. A znova začalo pršet. Dostat se pod střechu bylo beznadějné a tak se tančilo tam, kde to šlo s nohama ponořenýma v bahně.
Před šestou ranní (stále pršelo) se dostavila očekávaná únava a tak jsme to pro dnešní den v areálu zabalili a šli jsme do stanů spát. I to se nakonec ukázalo jako nepříjemnou komplikací. Spousta lidí měli stany roztržené pod tíhou vody, která se zachytila na místech, kde jí to šlo, některým do stanu nateklo, někteří měli všechny věci mokré. Šťastlivci byli ti, kteří měli auta a tedy jedinečnou výhodu spát v suchu. Náš stan i přes vysoký věk ale vydržel a tak už zbývalo jenom svléci si všechny šaty, které byly od bláta, co nejrychleji se schovat do stanu a ručníky vytřít své tělo do sucha. Kapky bubnovali do pláště stanu, v dálce duněla hudba a my jsme se svítáním šli spát, abychom sobotní večer mohli znova s elánem naběhnout do zabláceného prostoru a naposledy si letos užít špičky ve svém oboru s tváří nastavenou padajícím kapkám.
Krásné červencové ráno, na nebi ani mráček, věci sbalené, lístek přichystán, může se vyrazit. Tak začínala má cesta na známy hudební festival Rock For People. A jak jinak cestovat na fesťák než vlakem!
Sedm patnáct jsem měl sraz se svým kamarádem na jihlavském hlavním vlakovém nádraží. Oba jsme přišli na čas a rovnou si to zamířili k trafice s vidinou dobře vychlazené plechovky piva. Aby nám ten prosluněný den neprohřát ztuhlé tělo moc brzy. Z trafiky vedla naše cesta nově zrekonstruovanou odbavovací halou kolem ospalého koloťuka. Vydali jsme se k lavičkám na peróně, které byly staré asi jako nádrží samo, ale v prosluněném ránu byly ideálním místem pro čekání na vlak.
Začala do nás vstupovat pohodová festivalová nálada, podpořená pár doušky studeného Kozla. Seděli jsme přímo u koleje číslo dva, odkud měl 7:45 odjíždět rychlík ve směru Jihlava – Pardubice hlavní nádraží. S mírnou nedočkavostí jsme vyhlíželi onen rychlík, který vystřídá ten vláček, co stál právě na místě našeho rychlíku. „Nemůže to bejt ten náš vlak?,“ zeptal jsem se kamaráda s mírnou dávkou pochybnosti v hlase. „Neblázni, tohle je ňákej courák, ještě má na sobě napsáno Amálka, to určitě ten náš není!“ S tímto soudem jsem se spokojil a otevřel jsem druhou plechovku piva. Když v 7:42, tedy téměř v čas odjezdu našeho vlaku, byla Amálka stále na svém místě, začínali jsme mít jisté pochybnosti, ale ze zkušenosti z cestování s Českými drahami jsme čekali dál. Přesně v 7:45 se Amálka rozjela, vyvrátila všechny pomluvy o nedochvilnosti vlaků Českých drah a ještě nám zamávala na rozloučenou cedulí s nápisem Pardubice hlavní nádraží.
Festivalová nálada byla tatam. „Co budeme dělat?“ Jiná otázka nás nenapadala. Pivo dopito. Vlak v dáli, batohy na zádech, lístek na vlak v ruce. Ano, lístek na vlak jsme měli stále v ruce a ten hodný pán na dopravních informacích nás ujistil, že lístek na vlak platí na určitý den a určitou trasu, tedy že nezáleží, kdy pojedeme. Opět se do nás začala vstupovat pohodová festivalová nálada, která nás neopustila ani během dvouhodinového čekání na další spoj v místní nádražní hospůdce.
Tak nám zase jednou do Čech zavítala demoverze Sibiře. Média situace využívají a všude se dočteme, jak nám venku sněží. Překvapivě to opět působí potíže v dopravě. Lidé nad situací vášnivě diskutují, předhánějí se v prezentování svých dobrodružství a heroických bojů se zapadaným chodníkem.
Chodník před domem jsem také uklidil, ale tolik vzrušení ve mně vpravdě nevzbudil. Příjemný relax. Bylo pondělí a já se v Rakovníku díval z okna na zasněženou ulici. Dnes ráno jsem do práce nevyrazil – nemusel jsem. Odpoledně jsem měl být ve škole v Praze. Čekala mne konzultace, přednáška a schůzka týmu nad problémem semestrální práce. Blížila se jedenáctá hodina a bylo na čase se rozhodnout. Autobus nebo vlak, to je ta otázka. Zasněžené auto jsem neuvažoval.
Zhruba měsíc před odjezdem z Vancouver Islandu, jehož hlavní město Victoria se stalo na devět měsíců mým domovem, se s pár přáteli vydávám do Tofina. Tento výlet mi byl doporučován ze všech stran, všichni mí známí tvrdili, že si ho nesmím nechat ujít a že budu zcela jistě nadšená. Tofino je městečko vzdálené od Victorie kolem 320 km, známé zejména jako nejlepší místo z celého ostrova pro surfování a vynikající výchozí bod pro pozorování šedých velryb v jejich přirozeném prostředí – oceánu.
Je krátce po osmé hodině ranní, sobota 27. listopadu, a v átriu Kongresového centra postává hlouček lidí. Mají barevná trička a na nich pionýrskou vlaštovku. A přicházejí další. Co se děje? Koná se VII. výroční zasedání Pionýra a pomalu se začínají shromažďovat delegáti vyslané z jednotlivých krajských organizací Pionýra (KOP). Poté, co projdou prezencí a dostanou všechny potřebné materiály, hlasovací lístek a visačku se svým jménem, odcházejí do jednacího sálu, kde se rozdělí podle krajů a usednou na svá místa. Jakmile je v sálu přítomno všech 252 delegátů, zahajuje výroční zasedání předseda Pionýra Petr Halada. Plán je jasný. Zhodnotit činnost sdružení za uplynulé tři roky, zvolit nové vedení na následující funkční období a projednat navrhované změny Statutu Pionýra. Za řečnickým pultem jej následně střídá místopředseda České rady dětí a mládeže Jan Ciesler a předseda folklórního sdružení ČR Zdeněk Pšenica. Oba děkují za dosavadní spolupráci a projevují zájem o její další pokračování.
V této chvíli formální úvod končí a přichází chvíle na předání ocenění členům Pionýra za jejich dlouholetou práci. Oceněných je mnoho, a proto dává přítomným delegátům stále větší práci udržet pozornost. Sem tam na stolech zahlídnete křížovky, sudoku nebo na kolenou položenou knížku. Všichni ale znovu procitnou v momentě, kdy před přítomné předstupuje místopředseda Pionýra Martin Bělohlávek a krátkým proslovem oznamuje udělení Křišťálové vlaštovky, všichni přítomní vstávají, dlouze tleskají, někteří dokonce i pískají. Křišťálovou vlaštovku, toto nejvyšší pionýrské ocenění si za celoživotní přínos odnáší Olga Koukalová z Pardubického kraje, která byla již v minulých letech oceněna medailí MŠMT.
Následuje krátká přestávka, po které je na programu projednávání a následné hlasování o navrhovaných změnách Statutu Pionýra. Změny se týkají 17 bodů, které jsou postupně přednášeny svými navrhovateli a následně připomínkovány jejich odpůrci. Ke každému návrhu probíhají živé diskuse, ostře se argumentuje, vznášejí se protinávrhy. Nejvíce o sobě dává slyšel Pražská a Jihomoravská KOP. Po dvou hodinách je hlasování u konce s výsledkem osmi zamítnutých návrhů. Celé jednání je nyní ve více jak 
hodinovém skluzu, přesto je podle výrazů na tváři všech přítomných zřejmé, že se jednalo o nejzajímavější část z celého dne. Tato skutečnost se v momentě potvrdí, neboť následují veřejné volby nového vedení. Předsedkyně volební komise však není na řízení voleb dobře připravená, čímž je zbytečně protahuje a svoji zmateností baví všechny přítomné. Nakonec ale volby skutečně proběhnou. Výsledkem je zvolení Martina Bělohlávka jako nového předsedy Pionýra a zvolení Milana Matyáše a Libuše Nejedlé na posty místopředsedů.
Po ukončení voleb se VII. výroční zasedání Pionýra pomalu blíží ke konci. Zatímco nově zvolení podepisují stohy papírů, které je pro výkon funkce v následujících třech letech opravňují, je ostatním představeno nové jednotící pionýrské oblečení – KOSHULKA. Jeho autorkou je studentka oděvního designu Michaela Kadlecová a svoji novinkou ve světě pionýrského odívání sklízí velký úspěch.
Po 20. hodině je nově zvoleným předsedou Martinem Bělohlávkem VII. výroční zasedání Pionýra slavnostně ukončeno.
Pískání v uších ustupuje znělce Rákosníčka. „Idem pre kafe, chceš niečo vziať?“ Slyším slábnoucí chlapecký hlas za svojí hlavou. Stanové městečko se probouzí po druhém hlavním dni Rock For People. „Hej, nejakú vodu. A opaľovací krém, keby mali,“ zachraptí chlapcovým směrem jakási slečna rozespale. Hradec Králové jako každoročně i letos hostuje jeden z největších festivalů v republice.
Pivnica bez okien, bez prístupu akéhokoľvek denného svetla, meče, brnenia, poľovnícke trofeje a svojský zápach pripomínajúci navlhnutú omietku. Mal som pocit ako keby samotný čas na toto miesto zabudol. Už pri vstupe na vás zapôsobí táto pivnica veľmi silným dojmom.
V súčasnej dobe existuje mnoho reštáurácií, ktoré sa snažia navodiť atmosféru „starej českej hospůdky“ spred 500 rokov. Tu som však cítil ako keby táto atmosféra nebola umelo navodená, cítil som skutočnú stredovekú atmosféru.
Reč je o reštaurácii s názvom „U zlaté konvice“, ktorá sa nachádza na Staromestskom námestí v Prahe, v blízkosti jedných z najznámejších astronomických hodín na svete. Toto miesto by som ako študent za normálnych okolností hladný asi nikdy nenevštívil. Tanková Plzeň tu chutí znamenite, no pri cene 160,- Kč za jedno veľké pivo („veľké“ tu ale znamená liter) si asi dva-krát rozmyslíte či sem zavítate. Mňa sem nepriniesol hlad ani zvedavosť, ale oslava okrúhlich narodenín môjho otca, pre ktoré bolo toto miesto ako stvorené.
Personál je tu skutočne veľmi príjemný. Po vstupe sme boli privítaní a následne usadení k svojmu stolu. Jedálny lístok obsahuje veľké množstvo v skutku zaujímavých pokrmov, no prevládajú v ňom tradičné české jedlá.
Nakoľko rád ochutnávam pečenú kačku a tým zisťujem kde ju pripravujú najlepšie, bol môj výber vopred jasný. Veľký drevený tanier, kopa výborných domácich knedlíkov, dva druhy kapusty a všetko pekne vizuálne upravené. Zrak bol okamžite najedený, žalúdok vo vytržení.
Nezaháľal som ani sekundu a v momente som sa do toho pustil. Krehké mäsko sa doslova samo rozplývalo na jazyku. Zalial som to poriadnym dúškom kvalitne vychladeného a chutného piva a jeden z mojich najlepších gastronomických zážitkov bol na svete. Nechcem do neba vychvaľovať túto reštauráciu, ale jedlo bolo skutočne výborné a všetci ho chválili. Ak sa vám naskytne vhodná príležitosť, vrelo vám odporúčam navštíviť toto čarovné miesto. V spojení s veľmi príjemnou obsluhou, dobrou náladou a chutným jedlom to vo mne skutočne zanechalo zážitok.
Koncert byl ohlášen na devátou, avšak s úderem očekávané hodiny se jako had vlnila dlouhá řada z Lucerny až k párkovému stánku na Václavském náměstí. Tak dlouhá byla řada na šatnu, mohli jste si vybrat, stát venku a dávat v sázku, že koncert začne bez vás, nebo doslova propařit noc v zimním kabátu.
Čakanie na samostatný koncert Arcade Fire v naších končinách by bolo zrejme čakaním na Godota. Či je tomu tak v dôsledku chýbajúcich priestorov pre podobné typy koncertov, alebo hudobnej negramotnosti verejnosti a nízkemu dopytu po tom, čo je kvalitné teraz a nie čo bolo pred desiatimi rokmi, nechám na vaše posúdenie. Každopádne, kto chcel tento kanadský „orchester“ vidieť a stihol si dostatočne skoro zaobstarať lístky, mal túto možnosť v nedeľu 28. novembra v koncertnej hale Zenith v Mníchove.
Obyčejný člověk kulturní, snad i trochu vzdělaný, si při vyslovení slova Japonsko představí buď nějakou zvláštní technologickou novinku ve formě mluvící toalety nebo pomyslí na národ ásijský syrovorybožravý, tedy na sushi. Někteří z nás ale znají Japonsko jako národ hrdý pyšnící se bohatou minulostí, k naší smůle však i často jako národ konzervativní, nepříliš ochotný se dělit o své kulturní bohatství. Sem tam se ale objeví šance tyto bariéry alespoň na chvíli prolomit a vychutnat si, jak se říká, Zemi vycházejícího slunce. Jednou z takovýchto příležitostí je výstava Geisha a Samuraj pořádaná Národním muzeem od 21.10.2010 do 3.4.2011.
Konečne je to tu! Dlho očakávaný a vytúžený deň nastal. Dnes sa splnil náš sen a to je jazda na legendárnom Bullete od výrobcu ROYAL ENFIELD. Už len ten názov znie frajersky a frajerom táto motorka skutočne je!
Elektronická alternativní hudba a vůně svařáku byly moje první vjemy, které mě omámily v sobotu večer, když jsem dorazil do té veliké bílé budovy co je na Vltavské hned u zastávky tramvaje. Vlastně jsem nikdy nevěděl k čemu tato budova je, nebo co by se tam mohlo dít.
A co že mě sem vlastně o víkendu táhlo? Několik přátel se mě během předešlého týdne ptalo, jestli jdu na CODE:MODE. Hned jak jsem zjistil, o jakou akci se vlastně jedná, jsem byl rozhodnut. Tuhle příležitost mrknout na designové výtvory pro běžný život si nemůžu nechat ujít.
Na podzim roku 2008 došlo ke kolapsu celého islandského bankovního systému, kvůli přemíře investic a finančních obchodů v zahraničí. Islandská koruna se téměř během okamžiku dostala zhruba na třetinovou hodnotu. Pro mnoho lidí to znamenalo zvýšení cen úvěrů. Ceny dováženého zboží, což je v případě Islandu téměř vše, vzrostly a pro mnohé krize znamenala snížení komfortu, na který byli zvyklí. Pro některé i naprostý bankrot a důvod odejít ze země.